Učitelské mýty vs. realita

Když jsem přišel na první hodinu angličtiny mezi učně a plný pedagogického elánu začal s výukou, zarazily mě prázdné pohledy. Zhruba po deseti minutách mi došlo, že mi nikdo nerozumí, protože neumí ani základní slovíčka. Hodiny připomínaly spíše zoo než výuku. Kam se poděli nadšení a zapálení jedinci? Raději svěsí hlavu k displeji telefonu a oddávají se sociálním sítím. Lenost se tam šířila jako mor.

CELÝ DEN SI JEN HRAJETE

Ve škole už nejde jen o vzdělávání, ale i o výchovu. Zní to objevně, ale nebyl jsem na to příliš zvyklý, vždyť mě vychovávali rodiče. Dnes však rodiče na výchovu čas nemají, honí se za prací a vydělávají. Roli vychovatele ke všem dalším přibírá škola. Což je paradoxem, když prostředky k výchově máme stále menší a menší.

V JEDNU KONČÍTE A JDETE DOMŮ

Druhým rokem na odborné škole jsem jakožto "mladý a energický pedagog" dostal za odměnu dvoje třídnictví, správcovství sítě, webových stránek a odborné učebny. Započaly úplně jiné starosti a má pedagogická kariéra se dostala úplně do jiné dimenze. Kromě středy jsem učil každý den do dvou s maximálně jedním volným "oknem", kdy jsem kopíroval materiály pro studenty, obvolával několik rodičů s neodkladnými dotazy, vyplňoval tabulky a formuláře a to už zase zvonilo na další hodinu. Po vyučování následoval dvouhodinový maraton a opravování písemek, při kterých jsem si skoro trhal vlasy, a pak ještě příprava na další den. Odcházel jsem tak v pět - zoufalý, vycucán, vyšťaven a s myšlenkou, zda tohle všechno má smysl.

ŽÁCI VÁS RESPEKTUJÍ

Mezi mé nejoblíbenější historky ze školních tříd patří žákovský rytířský turnaj, kdy dva kluci vysypali v učebně odpadkový koš, nasadili si jej na hlavu a naskočili na jezdící židle (takové ty k počítačům). Každý se rozjel z protilehlé strany učebny a "rytíř," jenž se udržel v sedle svého oře, turnaj vyhrál. To vše stíhají při mém letmém otočení na projektor a interaktivní tabuli. Nevím, zda lze tomuto říkat respekt.

SPOLEČNOST VÁS UZNÁVÁ

Prestiž samotného povolání geniálně glosoval jeden z mých spolužáků ze střední, když se u piva rozčiloval: "Nabídli mi dvacet hrubého. Jsem snad pitomý učitel?"

MÁTE PLNOU DŮVĚRU RODIČŮ

Jedním z nepříjemných zážitků byly třídní schůzky. Nemám vůbec problém s pracujícím lidem, ba naopak. Ale když se nad vás povyšuje libovolná paní maminka, která celý život montuje součástky v nějaké fabrice (a vy tiše víte, že plat má nejméně srovnatelný s vámi), je to špatné. Samozřejmě, vaše verze příběhu je ta špatná, neboť dcerunka je andílek. Zastání u vyšší instance hledat netřeba, jde přeci o žáka (nedejbože platícího klienta, tedy studenta placených oborů).

PODPORUJE VÁS STÁT

Za celé tři roky působení si pamatuji minimálně tři ministry školství. Nemohu se zbavit pocitu, že každý přišel, o něco se pokusil a odešel. Jeho nástupce vše seškrtal, shodil ze stolu a jelo se odznovu. Volá se po nových koncepcích, po finském modelu, ale ve skutečnosti se jen přešlapuje na místě a nikam neposouvá. A my, pedagogové, ve velké většině mlčíme. V podstatě se nebráníme, možná jsme rezignovali. Kdo ví.

UČITELSKÉ POVOLÁNÍ MÁ BUDOUCNOST

Po třech letech pedagogického působení jsem uplatnil své oblíbené heslo: Jsem mladý, energický a pracovitý. Proto odcházím. Bohužel, v pedagogickém působení momentálně nevidím budoucnost. Mrzí mě to vzhledem k dětem, žákům a studentům. Vím, že nejsem sám. Dokonce vím, že přibudu jako další statistický vzorek potvrzující, že většina mladých vyhoří právě do tří let. A pak zůstávají jen ti starší a odolní (anebo také zajištění). V povolání, kde vidět výsledky práce je téměř tak obtížné jako najít jehlu v kupce sena, zůstat nemohu.
Přeji proto všem svým bývalým kolegyním a kolegům mnoho sil do dalších let. Ať překonáte všechny nástrahy, které vás čekají, a jednou uzříte plody své práce. Obdivuji vás všechny a věřím, že jen díky odhodlaným lidem se posuneme dál. Díky vám všem, co to nevzdáváte.

ČLÁNEK VYŠEL V POSLEDNÍM ČÍSLE ČASOPISU FAKTOR S, KTERÉ VYCHÁZÍ KAŽDÝ ČTVRTEK. 

Čtěte dále

další zprávy