Rybář Vágner: Když se rybě nechce, nepomůže ani ponorka

Je největší mediální hvězdou českého rybolovu, natáčí dokumenty pro zahraniční televizní stanice a stal se i významným hráčem ve světě rybářského byznysu. Kolem jeho výprav za rekordními úlovky se  objevují kousavé pochybnosti. Jakub Vágner si z toho ale nic nedělá, naopak.

Blíží se Vánoce a kádě s kapry jsou na každém rohu. Co říkáte kultuře pouličního prodeje ryb?

Pro ryby to rozhodně není komfortní, ale patří to k našim vánočním tradicím, takže to beru jako nezvratný fakt. Každopádně je nutné dodržovat určitá pravidla - v kádi musí být více vody než ryb a také usmrcování by mělo být důstojné. Jde o živé tvory.

Trpí kapr ve vaně?

Pokud jde pod paličku, je mu úplně jedno, jestli poslední hodiny života stráví v kádi nebo ve vaně. Něco jiného je, když ho chcete pustit zpátky do řeky. Takový kapr do vany nepatří, nedělají mu totiž dobře změny teploty vody. Rozhodně ho nepřenášejte v igelitce, ale v nádobě s vodou. A nesmí být zraněný nebo omlácený - to by sice přežil zimu, ale jaro už pravděpodobně ne.

Jak se rybaření za posledních pár let změnilo?

Vzhledem k tomu, že jsme několik desetiletí chytali s bambusovými pruty, je vývoj posledních let obrovský. Máme moderní pruty, s nimiž nahodíme mnohem dál, pevnější vlasce a šňůry, háčky, které se nelámou, sonary, drony, podvodní ponorky... Otázka spíše je, jak se změnili lidé. Z přírody by si měli brát jen to, co ke svému životu nutně potřebují, jenže naše civilizace si bohužel chce vzít všechno, což jí právě moderní technologie usnadňují.

Drony, ponorky... S takovými pomocníky musí chytit rybu snad každý. Jsou vůbec potřeba rybářské schopnosti a dovednosti?

Je to výrazně snazší, ale když se rybám nechce, stejně je nechytíte. Jsme před nimi napřed, ten boj už dávno není padesát na padesát, ale rozhodně neplatí, že kdo má sonar nebo GPS, ten vybere celý rybník. Je to podobné, jako když jedete autem - podle navigace trefí každý, ale kdybych vám dal do ruky mapu, nejsem si jist, že někam dojedete. Kdo se při rybaření spoléhá jen na moderní techniku a čas u vody přitom tráví koukáním do mobilu, nikdy nebude tak úspěšný jako ten, kdo má watercraft - to znamená, že umí sledovat hladinu a fungování celé přírody. Rybáři pořád zůstávají lovci a více než na techniku spoléhají na své pudy a intuici.

A jak ryby "berou"?

Berou. Obecně ryb na celém světě ubývá, ale určitě ne vinou sportovních rybářů. Vliv přisuzuju změnám klimatu a hlavně chování lidí k přírodě. Pokud budeme pokračovat ve stávajícím tempu znečišťování našich vod a budeme si myslet, že co odteče z domácností kamsi, se nás už netýká, bude to mít v budoucnu katastrofální následky.

Na jakou dobrodružnou expedici se v nejbližší době chystáte?

Do Amazonie, to je taková moje klasika. Ale jinak se v posledních letech snažím navštěvovat místa, kam lidé moc nejezdí, a tudíž je tam ještě šance vidět zázraky přírody. To je třeba Guinea, Irian Jaya, Írán, Irák nebo Sýrie.

Kolik lidí se takové výpravy účastní?

Pokud je to filmová expedice, pak maximálně čtyři - já, dva kameramani a zvukař. Tolik, abychom se vešli do jednoho auta.

Jezdíte cíleně za konkrétním úlovkem, nebo čekáte, co se v místě objeví?

Nikdy nejezdím na náhodné výpravy, expedice mají jasný cíl - ať už je to ryba, kterou se tam snažím ulovit, nebo záběry, jež chceme nafilmovat. Ale pořád je to divoké prostředí, žádné natáčecí studio, takže je tam obrovské množství věcí, které neovlivníte. Finální výsledek závisí na tom, co vám příroda dovolí.

Už se stalo, že jste jel za konkrétní rybou, a nepodařilo se?

Na mých soukromých výpravách mnohokrát, na těch filmových ani jednou.

To je ale zvláštní náhoda. Čím to je?

Není to náhoda, stojí za tím několikaměsíční, někdy i několikaletá příprava. Než jsem vzal svůj první velký štáb do Amazonie, strávil jsem tam osmnáct měsíců, abych zmapoval terén. To je jako kdybyste se osmnáct měsíců něco učila a pak šla na zkoušku. To prostředí si jednoduše oťukám a zjistím, kde, jak a v jakém období rybu hledat. Sám jsem byl šokován, jak se některé ryby v divočině chovají. Třeba v Amazonii je druh ryby, který v dubnu z řeky zmizí, prostě emigruje jinam, a když se na stejné místo vrátíte o čtyři měsíce později, vypadá to tam jako v akváriu. Za úspěšnými expedicemi stojí obrovské množství těch neúspěšných.

Komunikujete s místními lidmi?

Pokud tam nějací jsou, snažím se o to, ale je to těžké. Lokální kmeny mívají svůj jazyk a ten já samozřejmě neumím. Ale když se zadaří a chováte se k nim uctivě, ukážou vám spoustu svých dovedností, které si předávají z otce na syna.

Takže prozrazují i tajné triky užívané při lovu?

To ani moc ne. Paradoxně minimální procento těchto národů jsou rybáři. A už vůbec si netroufají na giganty, protože nemají vybavení. Vědí o jejich existenci, ale raději chytají na kus klacku deseticentimetrové piraně - pokud to tedy nejsou amazonští indiáni, kteří při výjimečných událostech loví oštěpem arapaimy (sladkovodní ryba, dorůstá délky přes tři metry a nabývá hmotnosti 200 kilogramů, pozn. red.). Někde používají opravdu zvláštní techniky lovu. Třeba v Guineji domorodci házejí do vody určitý druh liány, z níž vytéká taková bílá tekutina, která v ní ubírá kyslík. Ryby se proto vynořují nad hladinu a oni je střílejí šípy. Loví tam i ženy. Z větví, listů a bahna postaví hráz a pomocí listů ze ságové palmy přehazují vodu na druhou stranu a rybky pak jednoduše posbírají.

Vaše příběhy o ulovených obřích rybách a dobrodružných výpravách jsou legendární, lidé ale často vaše rybářské schopnosti zpochybňují. Jak se k tomu stavíte?

Nijak, vůbec to neřeším. Věřte nebo ne, ale vážně jsou mi tyhle pomluvy jedno. Vždyť každý má možnost stát se rybářem a ulovit velkou rybu. Tak ať si to jdou ti, kdo mě řeší, zkusit, třeba se taky proslaví.

Prý se chlubíte cizími úlovky.

To se nikdy nestalo. To vám tady potvrzuju!

Stal jste se také významným hráčem ve světě rybářského byznysu. V roce 2014 jste s investorem Robertem Schönfeldem založili firmu Rybářství. Co v rámci této společnosti děláte?

Věnujeme se velkoobchodu i maloobchodu zastupováním některých exkluzivních rybářských značek. Máme obchody, vydáváme časopis a pořádáme různé kursy pro děti a dospělé. Rybářský trh je hodně roztříštěn a my ho chceme sjednotit pod jednu střechu.

Do čeho jste nejvíce investovali?

Neřeknu vám, kolik to bylo peněz, ale povím, do čeho chci já osobně investovat nejvíce času - jsou to rybářské kursy pro mládež. Těmi totiž ovlivňujeme nejenom budoucí generace rybářů, ale hlavně národ, který se bude zajímat o přírodu. Nepatřím mezi lidi odsuzující dnešní generaci dětí, jež tráví většinu času u mobilů a na sociálních sítích. Ale na druhou stranu je obrovská škoda, že nemohou prožít dětství jako já a mí vrstevníci. Měli jsme dědečky a strejdy, kteří nás brali do lesa. Většina dnešních prarodičů bohužel zdaleka nefunguje tak, jak kdysi fungovali ti naši, protože musejí pracovat. Jedinou přírodu, jakou děti znají, je často ta ze zoologické zahrady.

Měl jste někdy chuť s rybařinou seknout?

Ano, když mi bylo tak devatenáct a začal jsem se mediálně prosazovat. Chytal jsem velké sumce jako na běžícím pásu, jenže když v té době někdo náhodou chytil stopadesáticentimetrového sumce, proslavil se maximálně v hospodě. A najednou se tu objevil adolescent, který šedesátiletým pánům ukazoval, že ty jejich legendy o nepolapitelných sumcích nejsou tak úplně pravdivé.

Jak se s popularitou vyrovnáváte?

Je super, že mě živí, ale celá ta sláva je přidaná hodnota k práci, která mě dělá šťastným. A jestli mě někdo nazývá Jakub Rybář, dobrodruh nebo cestovatel, jestli mi věří, nebo nevěří, to neřeším. Každý, kdo je mediálně vidět, má své příznivce i odpůrce. Vždyť já jsem za ně vlastně vděčný! Protože to jsou lidé, kteří si jako první koupí mou knihu, přečtou o mně článek, kouknou se na můj film... Popularita je navíc pomíjivá. Já jsem v tom vyrůstal. Vedle svého táty jsem viděl vzestupy i pády slavných osobností, obrovskou pokoru, ale i frňáky nahoru. A taky to, jak celebrity najednou zmizí i přesto, že měli nastartovanou slibnou kariéru. V mnoha věcech to mám díky popularitě jednodušší, ale to je, myslím, v pořádku. Když někdo trénuje osm hodin denně na klavír a je v tom dobrý, proč by nemohl chodit do Rudolfina zadarmo? Já vždycky říkám: kolik tomu dáte, tolikrát se vám to vrátí zpátky.

Jaký je váš rybářský sen?

Já už jsem si všechny splnil. Rozhodně si nemyslete, že bych si přál chytit sumce číslo 15 286, který bude o centimetr větší než ti předchozí. To mě dávno nenaplňuje. Chtěl bych po sobě zanechat stopu a předat co nejvíce informací dalším generacím. Až umřu, byl bych rád, kdyby se po roce mé jméno nezapomnělo.

VÍCE PODOBNÝCH TEXTŮ NALEZNETE V ČASOPISU FAKTOR S, KTERÝ VYCHÁZÍ KAŽDÝ ČTVRTEK. 

Čtěte dále

další zprávy