Mata Hari: sluncem zalitá špionáž

Nazývali ji smyslnou tanečnicí, přitom téměř neuměla tančit. Proslavila se jako prohnaná vyzvědačka, jenže ve skutečnosti to byla spíše prostomyslná žena. Slavná Mata Hari byla před sto lety odsouzena k popravě, prý mohla za smrt 50 tisíc vojáků.

Tvrdila o sobě, že vyrůstala jako princezna na Jávě, kde se od dětství učila rituální tance domorodých kněžek. Hezká pohádka. Ve skutečnosti se Mata Hari, vlastním jménem Margaretha Geertruida Zelleová, narodila v roce 1876 v Nizozemsku jako nejstarší dítě obchodníka Adama Zellea a jeho první manželky Antje van der Meulenové. A jelikož její otec podnikl několik dobrých obchodních rozhodnutí, vyrůstala v přepychu. Bezstarostný život ale netrval věčně, v roce 1889 postihl Adama Zellea bankrot. Budoucí slavné femme fatale bylo v té době třináct let.

Margarethiny výchovy se ujal její kmotr a rozhodl se, že z ní bude učitelka v mateřské škole. Poslal ji na studia, jenže ředitel ústavu až příliš mlsně pokukoval po jejích vnadách. To se kmotrovi nelíbilo a vzal ji raději ze školy pryč.

Alkohol, facky a konkubína

Když bylo Margarethě osmnáct, objevil se v jejím životě další starší muž. Odpověděla totiž na inzerát kapitána Rudolfa MacLeoda, důstojníka nizozemské armády, který prostřednictvím novin sháněl manželku. Slovo dalo slovo a v roce 1895 byla svatba.

Mezi novomanželi byl dvacetiletý věkový rozdíl. Nebylo to šťastné manželství, MacLeod se projevil jako alkoholik s násilnickými sklony, který svou mladou manželku napadal verbálně i fyzicky. Vyléval si na ní frustraci z toho, že mu nadřízení odpírají povýšení. Když si pro zpestření domácích postelových hrátek najal konkubínu, sbalila si Margaretha kufry a s oficírem jménem Van Rheede odjela do Indonésie.

Několik měsíců se pilně věnovala studiu indonéské kultury a v rámci svého "bádání" se připojila k tamní taneční skupině. V roce 1897 si zvolila umělecký pseudonym Mata Hari, což je indonéský výraz pro slunce, doslova "denní oko". Po čase se však na manželovo naléhání vrátila zpět k rodině.

Pokud Margaretha doufala, že se její muž pokusí spravit pochroumaný vztah, mýlila se. Jeho násilnické sklony nijak nepolevily, a manželství navíc dostalo další ránu: v roce 1899 se jejich děti nakazily zákeřnou nemocí. Dcera přežila, syn zemřel. Tragédie urychlila rozpad už tak chátrajícího vztahu.

Margaretha byla finančně na dně. Aby se uživila, dělala ledacos. Působila v pařížském cirkuse jako krasojezdkyně, občas sedávala malířům modelem, začala rovněž pracovat na své kariéře "exotické" tanečnice - pod jménem Mata Hari.

První vystoupení absolvovala v březnu roku 1905 v pařížském Musée Guimet a byla z toho senzace. Nedá se říct, že by tančila tak úchvatně, během celého večera údajně jen tápavě improvizovala, nicméně vzbudila mocný dojem. Předvedla se totiž v rafinovaném kostýmu, který více odhaloval, než zahaloval, na pódiu ji ozařovaly jen svíce. Když k tomu připočteme její vyzývavý temperament a to, čemu se později začalo říkat sex-appeal, je jasné, že mužské publikum šlo do kolen a druhý den se v Paříži nemluvilo téměř o ničem jiném.

Mata Hari se činila i jinak: stala se milenkou dobře zaopatřeného francouzského průmyslníka Émila Étienna Guimeta, rozšířila kolem sebe zmíněnou povídačku o javánské princezně a tiskem proběhlo mnoho snímků, které pánům zrychlovaly tep.

Lascivní, bohatá a důvěřivá

Sláva a věhlas Maty Hari rostly raketovou rychlostí, stejně rychle se vyrojily zástupy jejích imitátorek. A jak už to bývá, začaly se objevovat i pochybovačné hlasy, které poukazovaly na pramalou uměleckou hodnotu jejích vystoupení, jejichž obliba prý spočívala výhradně v lascivitě a exhibicionismu.

Ostatně její kariéra exotické tanečnice netrvala příliš dlouho, poslední vystoupení se odehrálo v březnu 1915. S tancem začala relativně pozdě, její půvaby se pozvolna vytrácely a začala přibírat na váze. Hlavu si tím příliš nelámala, protože se z ní záhy stala profitující kurtizána, v jejíž posteli se vystřídalo mnoho vysoce postavených mužů - důstojníků, politiků i obchodníků. Jak už bylo naznačeno, Mata Hari nebyla klasická kráska, ale vyzařovalo z ní cosi živočišného, čemuž nebylo obtížné podlehnout. Na druhé straně to prý byla naivní a důvěřivá osoba, kterou bylo možné snadno přemluvit téměř k čemukoli. Třeba i k práci ve výzvědné službě.

Zrádkyně, která neuměla říci ne

V roce 1914 zachvátil Evropu válečný konflikt, ale Nizozemsko si zachovalo neutralitu. Díky tomu nemusela Mata Hari slevovat ze svého dosavadního způsobu života. Mohla dále cestovat do zahraničí a udržovat vlivné známosti - třeba s německými důstojníky, kvůli čemuž se dostala do pozornosti německé tajné služby.

Sám říšský konzul jí nabídl pozici vyzvědačky. Souhlasila, i když si zřejmě příliš neuvědomovala, co přesně takový post obnáší. Když ji s podobným návrhem oslovila francouzská tajná služba, opět souhlasila. Zřejmě nebyla zvyklá říkat ne.

Jako vyzvědačka se příliš neosvědčila, údajně nebyla schopna ani jedné straně poskytnout užitečné informace. Vedle toho ji oba znepřátelené tábory právem podezíraly, že působí jako dvojitý agent, a byly tudíž krajně obezřetné.

Konec její dráhy špionky na sebe nenechal dlouho čekat. Počátkem roku 1917 zachytila francouzská tajná služba komunikaci mezi Berlínem a německou ambasádou v Madridu, kde se hovořilo o odměně pro agenta H-21, což mělo být krycí označení pro Matu Hari.

Pro kdysi zbožňovanou tanečnici přišli do hotelového pokoje na Champs-Élysées, kde toho času pobývala. Obvinili ji ze špionáže pro Německo, a jelikož byla situace na bojištích napjatá a Francie přišla o mnoho mužů, bylo v zájmu země ukázat, že se zrádci nemá slitování.

Soud se konal létě, s vyloučením veřejnosti. Nenašel se jediný přímý důkaz viny, nepočítáme-li za něj to, že v hotelovém pokoji vyšetřovatelé nalezli neviditelný inkoust, který Mata Hari označila jako součást svého make-upu. Ve svých výpovědích se však zamotávala, popírala již jednou vyřčené a celkově působila nedůvěryhodně.

Nevzdávala se, psala dopisy na nizozemský zastupitelský úřad: "Mezinárodní styky, které jsem udržovala, se týkaly výhradně mé práce tanečnice. Nebyla jsem špionkou, je strašné, že nemohu prokázat svou nevinu." Obhajoval ji zkušený právník Edouard Clunet. Jelikož ale nikdo neměl důkazy v její prospěch, byla v létě 1917 odsouzena za velezradu k trestu smrti, prý svým špehováním spoluzavinila smrt padesáti tisíc francouzských vojáků. Bylo jí jednačtyřicet let.

Nepomohly ani přímluvy jejích vlivných exmilenců a obdivovatelů, kteří pro ni žádali milost. V ranních hodinách 15. října 1917 byla předvedena před popravčí četu, pásku přes oči odmítla. Výstřely zazněly krátce po šesté, z dvanácti její tělo zasáhly dva, přičemž jen jeden byl smrtelný. Vojáci nejspíše záměrně mířili jinam.

O její tělo neprojevili zájem členové rodiny, bylo tudíž poskytnuto pro lékařské účely a nabalzamovanou hlavu získalo muzeum anatomie v Paříži. V roce 2000 však archiváři zjistili, že hlava ve sbírkách chybí. Mělo se za to, že zmizela počátkem roku 1954, kdy se muzeum stěhovalo. Ze záznamů navíc vyplynulo, že v roce 1918 tatáž instituce přijala i zbytek jejího těla, ani ten však nebylo možné nalézt.

Příběh Maty Hari je zkrátka plný tajemství, i proto nás nepřestává fascinovat. Přestože se v roce 1970 prokázalo, že opravdu působila jako německá vyzvědačka s krycím jménem H-21, veřejnost ji stále vnímá spíše jako ikonu, za jejíž předčasný tragický skon mohou hlavně vládní a vojenské intriky.

ČLÁNEK VYŠEL V JEDNOM Z MINULÝCH ČÍSEL ČASOPISU FAKTOR S.

Foto: ČTK

Čtěte dále

další zprávy