Proč mají Češi tak bídné platy?

Ekonomika roste, rozpočet vykazuje nejvyšší přebytek v historii Česka. Přesto naše platy ve srovnání s Evropskou unií zůstávají nízké. Pracující chudoba, tak se říká vznikající skupině lidí, kteří musejí vycházet se směšnými platy. A přicházejí i otázky: kdo za to může? 

Minulý týden měl premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) několik zajímavých jednání. S nizozemským velvyslancem Eduardem Hoeksem, s odboráři i manažery. To všechno kvůli bídným platům, které svým českým zaměstnancům vyplácí společnost Ahold provozující v Česku síť obchodů Albert.

Není úplně běžné, aby se předseda vlády kvůli výši platů v jedné soukromé společnosti setkával nejen s manažery, ale také s diplomaty. Sobotka hrál roli, jež mu nepřísluší - suploval odbory. K přímé akci ho přimělo zarážející chování managementu Aholdu. Ten svým zaměstnancům před Vánocemi chtěl průměrnou mzdu dvanáct a půl tisíce korun (podle odborů) vylepšit třísetkorunovou poukázkou na nákup zboží - v samoobsluhách Albert. Událost vzbudila takový zájem a rozhořčení, že se k ní Sobotka musel nějak postavit. Je vcelku lhostejné, jestli ho k aktivitě přiměla naděje, že by podpora zájmů zaměstnanců mohla sociální demokracii trochu přilepšit v hrozivě vypadajících průzkumech veřejného mínění.

Termín "pracující chudoba", který do českého veřejného diskursu uvedl levicový sociolog a europoslanec Jan Keller, opustil akademické debaty a lidé z nízkopříjmových skupin jím začali označovat sami sebe. A ptají se, kdo může za to, že pracují za platy, které se od minimální mzdy liší spíše jen kosmeticky. A rychle zjistili, že jedním z viníků jsou paradoxně právě levicoví politici.

Pohled za hranice

Ze statistických dat vyplývá, že ačkoli česká ekonomika jako celek roste a stahuje náskok rozvinutější Evropy, na platech se to nijak zvlášť neprojevuje. Například společnost Bosch dává svým zaměstnancům v jihlavském závodě průměrně necelých 41 tisíc korun. V Německu mzda u Bosche činí v přepočtu 105 tisíc korun - přitom produktivita práce v českém Boschi je vyšší než v Německu.

Stejná čísla vykazují i další firmy působící současně v Německu a Česku. Obchodní řetězec Globus svým českým zaměstnancům platí průměrně necelých 21 tisíc korun, německým přes 45 tisíc. Průměrná mzda dělníka ve Škodě Auto dosahuje 36 tisíc korun, jeho německý protějšek si ve Volkswagenu vydělá asi 110 tisíc. Podobně odměňuje své zaměstnance i ministr financí Andrej Babiš. Jako příklad může posloužit výše průměrné mzdy ve společnosti Synthesia a v německé chemičce SKW Piesteritz. Obě jsou součástí Babišova holdingu Agrofert. Zatímco v Synthesii si průměrný pracovník (bez managementu) přijde měsíčně zhruba na 24 tisíc korun hrubého, jeho protějšek v SKW Piesteritz si vydělá asi pětkrát více. I když provedeme přepočet podle parity kupní síly, německý chemik v Babišových službách si přinese třikrát větší výplatu než ten český. Přitom produktivita práce v poměru ke mzdám je v SKW Piesteritz jen 1,5krát vyšší než v Synthesii. Takové relace jsou přinejmenším zvláštní.

Ekonomické vysvětlení to má. Mzdový vývoj jde zpravidla ruku v ruce s produktivitou práce. V některých firmách je ta česká dokonce vyšší než u našich západních sousedů. Jenže to nestačí. Celková úroveň produktivity práce je v Česku stále ještě přibližně poloviční. To umožňuje držet celkovou mzdovou hladinu nízko. Dokud nebude naše ekonomika prošpikována firmami, kde vzniká vysoká přidaná hodnota, na západní mzdy můžeme zapomenout. To potvrzuje i Pavel Sobíšek, hlavní ekonom UniCredit Bank: "Nízký podíl odměny za práci v Česku vychází ze struktury ekonomiky, a nikoli z macešského přístupu podniků k tuzemským zaměstnancům či neschopnosti Čechů při mzdových vyjednáváních."

S ekonomem souhlasí i předseda Českomoravské komory odborových svazů Josef Středula. "Nelze přehlédnout, že z ČR se vyvádějí obrovské prostředky na dividendách. Jen v loňském roce šlo o více než 350 miliard korun. Je tedy nabíledni, že prostor pro růst mezd tu je," řekl Středula.

Co dělají odbory? 

Tím, kdo má možnost vytvářením právních rámců a strategií ovlivňovat strukturu hospodářství, jsou právě politici. Současná koalice vedená sociální demokracií vládne v době, kdy se ekonomice daří. Přesto z její strany nevychází žádná iniciativa, která by pomohla českou ekonomiku proměnit. Je hezké, že vláda dokáže do země dostat globální společnosti, jako je třeba Amazon. Potíž je v tom, že velcí hráči do Česka očividně přicházejí proto, že se jim to vyplatí - aniž se dá totéž říct o českých zaměstnancích.

Po 27 letech demokracie zůstává Česko zemí se strategickou a dostupnou polohou uprostřed kontinentu. Zejména železniční dopravní síť umožňuje efektivně dovážet komponenty a vyvážet hotové produkty. Lidé tu jsou pracovití, šikovní a smíří se s tím, že než aby byli bez práce nebo se za ní stěhovali, dělají za minimální platy a v podmínkách, které mnohdy připomínají drsné, divoké a bezcitné časy průmyslové revoluce.

Žádný strach nejde ani z odborů. Jen pro ilustraci: český Ahold vykazuje roční zisky kolem čtyř miliard korun, průměrný plat zaměstnanců přitom není vyšší než 15 tisíc korun (podle managementu). Odbory, místo aby okamžitě zahájily tvrdou stávku, slušně požádají, jestli by s nimi někdo nechtěl prohodit pár slov.

Zjednodušeně řečeno: vláda s levicovým premiérem nadřazuje celkový růst ekonomiky nad postavení a pracovní podmínky lidí, jimž se hezkým obratem říká pěšáci kapitalismu. Za tento postoj už Sobotku kritizují i levicové elity. Ačkoli u nás nedochází ke snižování životní úrovně, přibývá lidí, kteří spadají do zmíněné skupiny pracujících chudých. Podle některých studií je jich už dvacet procent.

Sociolog Jan Keller navíc upozorňuje na fenomén, který to provází: stačí se podívat, kolik lidí má sice práci, ale zkažený chrup. Zubaře si nemohou dovolit. "Pokud si uvědomíme, že pětina lidí tady musí živořit, aby naše ekonomika mohla fungovat, tak to není příliš dobrá vizitka pro naši společnost," tvrdí Keller.

Politika bez vůdců

Jak už bylo řečeno, z hlediska statistiky a makroekonomických ukazatelů česká ekonomika roste. Přesto je Česko - třeba i mezi Portugalci nebo Řeky, jejichž hospodářství vrávorá na hranici zhroucení - vnímáno jako chudá země. Vina padá na politické reprezentace, které na mezinárodní úrovni neumějí Česko prodat jinak než jako pověstnou montovnu a skladiště.

Výmluvně to dokazuje strategie, jíž se česká exekutiva řídí při vyjednávání podmínek pro zahraniční společnosti otvírající v Česku nové provozy. Loni nabyla účinnosti novela zákona o investičních pobídkách. Významně zmírňuje podmínky pro získání státní podpory pro investice, rozšiřuje okruh okresů, v nichž lze dotace a úlevy čerpat, nebo snižuje minimální požadovaný počet nově vytvořených pracovních míst u činností s vysokou přidanou hodnotou. Jako by vláda dávala najevo, že už neví, jak k nám investice nalákat. Jako by nestačilo, že u nás lidé pracují za pověstnou hubičku.

Je tak možné, že investice korejské automobilky Hyundai v Nošovicích na dlouhou dobu zůstane poslední, kdy do Česka spolu s desítkami miliard přitekla rovněž moderní technologie. "To je příklad investice, která neznamenala vznik pouhé nové montovny," řekl Jiří Paroubek, který u její realizace stál jako předseda vlády.

Foto: Profimedia

Čtěte dále

další zprávy