Vynálezy zkázy

Vynálezy, experimenty a inovace posunují lidstvo kupředu. Jenže jejich autoři za to často draze zaplatí. Někdy taky vlastním životem. Přinášíme osm případů, kdy se vynálezy a objevy vymkly kontrole. A své průkopnické tvůrce bez velkých fanfár zabily.

1. Dojel na segway

Málokdy má majestát smrti tak hrůzně ironický podtext jako v případě Jamese Heseldena, 62letého majitele firmy vyrábějící dvoukolá vozítka Segway. V září roku 2010 vyrazil s přáteli na běžnou projížďku. Pochopitelně na mašině, kterou jeho firma úspěšně prodávala do celého světa a inzerovala jako jeden z nejbezpečnějších a nejekologičtějších dopravních prostředků, co kdy lidstvo vynalezlo.

Spoléhal samozřejmě na gyroskop, jenž stokrát za vteřinu nastavuje správnou stabilitu jezdce i vozítka, aby se na něm nikdo nevymlátil. Projížďka ovšem dokázala, že technika není všechno. Jen na zlomek sekundy ztratil Heselden nad vozítkem kontrolu - a vzápětí se zřítil z 15metrového srázu. Zemřel boháč: jeho jmění čítalo v přepočtu pět miliard korun.

2. Smrtící transfuze

Ruského experimentátora Alexandra Bogdanova posedla ve 20. letech minulého století myšlenka věčného mládí. A měl výsledky - s metodou injektáže krve mladých zdravých lidí se mu skutečně dařilo některé příznaky stárnutí oddálit: na pleši vyrašily nové vlasy a tváře dostaly zdravou barvu. Tento stoupenec bolševismu a osobní přítel Lenina své pokusy prováděl dokonce i na sestře vůdce revoluce Marii Uljanovové.

V roce 1928 si ovšem Bogdanov vybral špatného dárce krve. Student, který ji poskytl, trpěl nerozvinutou malárií a skrytou tuberkulózou. Nápor cizích bakterií vědec-amatér nevydržel a několik dní po transfuzi zemřel. Paradoxně student, který dostal pro změnu Bogdanovovu dávku krve, se ze svých nemocí po transfuzi zcela vyléčil.

Ruskému koumákovi zůstal alespoň posmrtný primát člověka, jenž jako první vyzkoušel a zdokumentoval krevní transfuzi.

3. Létající krejčí

Rakouský krejčí Franz Reichelt viděl na začátku 20. století první lety a také první pády, při nichž umírali lidé. Podle něho zbytečně, protože stačí ušít správný "létací oblek". Ten se měl v jeho představách při pádu rozvinout v jakýsi padák zaručující letcův měkký dopad na zem.

První oblek se neosvědčil. Vážil 70 kilogramů a pro nošení v letadle byl příliš objemný. Reichelt, jenž se po přestěhování do Paříže přejmenoval na Françoise, to však nevzdal. Další variantu oficiálně představil v roce 1912 ve francouzském aeroklubu. Členové si ho sice trpělivě vyslechli, žádné nadšení ovšem neprojevili.

Reichelt to ani pak nezabalil a přešel k experimentům s figurínami, jež velikostí i vahou odpovídaly dospělému člověku. Zpočátku byl poměrně úspěšný - z pětimetrové výšky bezpečně přistálo osm z deseti figurín. A tak se krejčí odhodlal k osudovému kroku. Svůj oblek se rozhodl vyzkoušet na vlastní kůži, za přítomnosti novinářů, fotografů a také rané filmové kamery, jež experiment zaznamenala.

Vystoupal na konstrukci Eiffelovy věže do výšky 50 metrů. Ještě na poslední chvíli se několik přátel pokusilo ho od nebezpečného experimentu odradit, ale neuposlechl a skočil volným pádem na zmrzlou pařížskou zem. Franz Reichelt zemřel na místě ve věku 33 let. Do zdokonalování jeho vynálezu se už nikdo nepouštěl.

4. Vzdušné auto

Inženýr Henry Smolinski zatoužil v 70. letech minulého století po tom, že splní sny motoristů a zkříží auto s letadlem v jediný univerzální dopravní prostředek za přijatelnou cenu.

Protože létáním žil od narození, hned po univerzitě nastoupil do vývoje leteckých motorů, v roce 1971 ale udělal za životem v korporátních službách tlustou čáru a s kamarádem založil vlastní firmu s jediným cílem - sestrojit auto, jež dokáže přijet po silnici na letiště a pak z něj odletět.

Smolinski si za základ prototypu zvolil vůz Ford Pinto. Na karoserii přidělal křídla a změnil umístění motoru i ovládání celého stroje, takže se proměnil v jakéhosi létajícího kentaura, jehož výšku i kormidlo dokázal ovládat volantem. Novinářům tvrdil, že vše jde jako po másle a masová výroba je na dohled. Prodejní cenu létajícího auta odhadoval na 15 tisíc dolarů. A nazval je AVE Mizar.

Za volant svého vynálezu usedl naposledy 11. září 1973. Jeho školení letci, kteří obvykle stroj testovali, měli ten den volno. Smolinski si ale věřil - při předchozích zkouškách dokázal s mizarem pokaždé vzlétnout i přistát. Tentokrát měl ovšem smůlu. Po dvou minutách letu se ulomilo pravé křídlo, letadlo začalo klesat a narazilo do koruny stromu. O několik desítek metrů dále dopadlo na zaparkovaný tirák a vybuchlo. Smolinski byl na místě mrtev.

Vyšetřovatelé později zjistili, že byť je Ford Pinto relativně lehké auto, na létání je přece jen těžké. Na Smolinského práci už nikdo nenavázal, takže dodnes zůstal jediným konstruktérem, jemuž se s osobním autem podařilo vzlétnout a udržet několik minut ve vzduchu.

5. Joggingem k infarktu

James Fixx, vynálezce joggingu, tedy rekreačního běhu, vyrůstal se strašidelnou prognózou. Podle genetických předpokladů měl vrozené dispozice k onemocnění srdce a vysoké riziko, že zemře mladý. Nepřidalo mu, že jeho otec trpěl od 35 let arytmií a o osm roků později zemřel. James se ovšem rozhodl rodinný ortel zvrátit.

Do té doby žil dost nezdravě - kouřil dvě krabičky cigaret denně, vážil 97 kilogramů, dvakrát se rozvedl. Zde dne na den ale hodil dosavadní životní styl za hlavu. Zjistil, že pro jeho tělo je nejvhodnější pomalý běh v parku, na ulici, vlastně prakticky kdekoli, a pěkně zvolna, aby se dalo i konverzovat a příliš se nepřetěžovalo srdce. Rekreační běh nazval jogging a stal se jeho neochvějným ambasadorem.

Denně naběhal několik kilometrů a své pokroky si zaznamenával. O deset let později vše shrnul v publikaci, jež z něho udělala celebritu - ve Velké knize o běhání (Complete Book of Running). Prodalo se jí okolo milionu výtisků, běžecká bible joggingu byla na světě.

Naposledy Fixx vyběhl ve svých 52 letech. Jeho běh i život ukončilo, přesně podle prognózy z mládí, selhání srdce. Lékařská zpráva dala později za pravdu jeho dřívějším obavám -kolaps způsobila genetická dispozice. Propagace jeho joggingu ale přesto vedla k zavedení zdravějšího životního stylu v západních společnostech.

6. Léčivé paprsky smrti

Pro mladou polskou vědkyni Marii Curie-Skłodowskou znamenal 19. duben 1906 zásadní bod v životě. Jejího manžela Pierra Curie ten den přejel a zabil koňský povoz. Marie tím přišla o životního partnera a zároveň vědeckého kolegu, s nímž zkoumala účinky radioaktivních uranových rud. Z jáchymovského smolince společně izolovali radium a polonium.

Smrtí manžela však zároveň dostala šanci vystoupit z jeho stínu a nechat zaznít vlastním vědeckým teoriím. Marie se krátce poté stala první profesorkou na pařížské Sorbonně a v roce 1911 dostala za své objevy v pořadí už druhou Nobelovu cenu (první získala v roce 1903 ještě s Pierrem). Dokonce přesvědčila francouzskou vládu, aby vyčlenila peníze na založení vědeckého Ústavu pro radium, v němž začala zkoumat účinky ozařování pro léčbu rakoviny.

Jenže s jejím vlastním zdravotním stavem to šlo rychle dolů. Po letech práce s radioaktivní rudou vypadala ve čtyřiceti na šedesát. A začaly se u ní projevovat známky leukemie, způsobené pravděpodobně ozářením. Nemoci podlehla v roce 1934 ve svých 66 letech.

7. Pan Maják

Henry Winstanley se do historie mohl zapsat jako obyčejný obchodník s látkami a spotřebním zbožím, které anglický trh žádal na konci 17. století. Jenže shodou okolností se z něho stal slavný vynálezce.

Vlastnil pět lodí, které přivážely náklad kolem skalnatého pobřeží do přístavu Plymouth.
Během bouře v roce 1696 ovšem dvě z jeho lodí narazily do skály a potopily se i s nákladem. Winstanley se naštval. Dalším podobné škody už nedopustím! Dal u pobřeží postavit věž, jež by lodím dávala světelný signál, a na skalách u Plymouthu tak vyrostl první maják.

Svou funkci plnil dokonale. Žádná loď v následujících letech na pobřeží neztroskotala. I Henry Winstanley svému vynálezu naprosto propadl. A nabyl přesvědčení, že jeho maják je nezničitelný. Tvrdil, že přečká i tu nejtěžší bouři, a byl připraven demonstrovat svá slova na vlastní kůži. Dne 27. listopadu 1703 se nechal před blížícím se orkánem zavřít do útrob majáku a čekal. Bouře však byla opravdu silná, maják smetla z pobřeží a s ním i 59letého kupce. Po Winstanleyho smrti se majáky se staly trvalou součástí námořní dopravy po celém světě.

8. Aerotaxi

Michael Robert Dacre našel na počátku tisíciletí díru na britském dopravním trhu - zjistil, že mnoha lidem pravidelně cestujícím letadlem vadí velké vzdálenosti letišť od center měst. Začal proto vyvíjet dopravní letadlo, jež by potřebovalo startovací plochu pouhých 125 metrů a létalo na krátké vzdálenosti za dostupnou cenu. Cesta z londýnského Heathrow do centra mohla podle jeho propočtů zabrat čtyři minuty za cenu okolo 100 dolarů, tedy zhruba 2400 korun. V srpnu roku 2009 dal vyrobit první prototyp, jehož testování se ujal on sám. Letadlo vzlétlo až na čtvrtý pokus a nedlouho poté spadlo. Třiapadesátiletý Dacre byl na místě mrtev a s ním i projekt létajících taxíků.

Foto: ČTK , ČTK/DPA/Maja Hitij

Čtěte dále

další zprávy