Reformám jsem se učil od Klause a Ježka, říká Ivan Mikloš

Ivan Mikloš, známý slovenský liberální ekonom a několikanásobný ministr, je svým způsobem světovou raritou. V roce 1991 se ve svých 31 letech stal ministrem privatizace v první polistopadové slovenské vládě. Po odchodu Vladimíra Mečiara se stal jednou z tváří ekonomických reforem na Slovensku, které byly podle něj klíčové pro dohánění hospodářské úrovně západních zemí.

Již více než rok předává své zkušenosti vládním politikům na Ukrajině. Měl se dokonce stát místopředsedou ukrajinské vlády a ministrem financí. Z toho nakonec sešlo. "Nechtěl jsem přijít o slovenské občanství," vysvětluje. Přesto bude mít Ivan Mikloš na ukrajinskou politiku coby šéf poradců nového premiéra Volodymyra Hrojsmana vliv.

Řekl bych, že pro mnohé lidi z laické, ale i odborné veřejnosti jste svým způsobem zjevením. Prozraďte, jak se člověku přihodí, že se ve svých 31 letech stane ministrem pro privatizaci, a získá tak nemalý vliv na budoucí směřování své země?

To bylo do jisté míry dílem náhody, ale také tím, že jsem do června 1990, tedy do první svobodně zvolené vlády, působil jako mladý učitel na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Bratislavě. Věnoval jsem se otázkám makroekonomické analýzy a možným reformám, ale byl jsem takový jednooký mezi slepými.

To ještě jako náhoda moc nevypadá.

Ta náhoda spočívala v tom, že místopředseda první svobodně zvolené slovenské vlády Jozef Kučerák jednou takhle cestoval v tramvaji a tam potkal šéfku katedry, kde jsem pracoval, a ptal se, zda neví o nějakém mladém ekonomovi. A tak jsem u něho nastoupil jako poradce a posléze se stal ředitelem odboru hospodářské politiky na úřadu slovenské vlády. Potom, když někteří Mečiarovi ministři odešli z vlády, jsem se stal ministrem privatizace. I pro mě to bylo překvapující.

Kde jste získal znalosti, jak funguje tržní hospodářství, případně jak provádět ekonomické reformy, když v té době nebylo možné se prakticky od nikoho učit? Například lidé kolem Václava Klause říkávali, že si moderní vědecké články opatřovali málem samizdatem.

Tady je třeba říci, že Václav Klaus, Tomáš Ježek a další byli o hodně lépe připraveni, než jsem byl já nebo obecně slovenští ekonomové. Tady vlastně nějaká silná skupina ekonomů chyběla. Málo se ví, že Václav Klaus jezdil často i na Slovensko už někdy v roce 1987, 88 a 89 slovenským ekonomům přednášet. A právě Jozef Kučerák byl v kontaktu s Václavem Klausem a dalšími českými ekonomy. Nicméně situace na Slovensku byla o mnoho horší.

Lidé, kteří dělali reformy, byli o mnoho méně připraveni, takže bych řekl, že Slovensko se v těch letech 1990 až 1992 v podstatě svezlo s reformami, které byly připravené v Praze. A dovolím si tvrdit, že kdyby Slovensko nebylo tehdy součástí společného státu, tak by ty reformy nebyly zdaleka tak úspěšné a nejspíš by se otáčelo někam směrem k Rumunsku nebo Bulharsku.

Když to řeknu zjednodušeně, byl Václav Klaus takovým vaším Miltonem Friedmanem.

Ano, ano, určitě by se to tak dalo říct. Já jsem k těmto názorům měl vždy velmi blízko, takže jsem neměl problém s tím, že ekonomická reforma, byla v tomto duchu připravovaná v Praze. Ale ne všichni to u nás takto vnímali. Někteří ministři ve vládě Jána Čarnogurského s tím problém měli. Tady musím zmínit i založení think tanku MESA10, kde jsme pracovali na tom, abychom dokázali vysvětlit veřejnosti, ale i novinářům, proč jsou liberální reformy důležité. A to se později kapitalizovalo, když jsem v roce 1998 dostal nabídku být místopředsedou vlády a dokončit potřebné tržní reformy po pádu vlády Vladimíra Mečiara.

Z toho, co říkáte, mi vyplývá, že rozdělení Československa vnímáte jako určitou ztrátu, že společně bychom mohli být ekonomicky dnes daleko dál. Mám správný dojem?

Na jedné straně je to škoda, já osobně jsem byl proti rozdělení. Ale kombinace proreformního a profederálního názoru byla na Slovensku výrazně menšinová. Na straně druhé se ukázalo, že federace nebyla udržitelná. Společný stát se rozdělil, což dnešní optikou hodnotím kladně. Slováci se již dále nemohli vymlouvat na to, že jim Češi dělají to nebo ono, a museli převzít odpovědnost sami za sebe.

Současně jsem měl ale obavy, že Slovensko pod Mečiarem směřuje do jisté izolace. Hrozilo, že se mu vyhne evropský integrační proces, že nevstoupíme do NATO a podobně. To se i částečně potvrdilo, protože Slovensko nedělalo potřebné reformy, vyhýbaly se mu zahraniční investice. Nakonec to ale zmobilizovalo prozápadní síly a v roce 1998 byl Mečiar odstavený.

Dá se nějak vyčíslit, kolik let Slovensko ztratilo tím, že podlehlo Vladimíru Mečiarovi? A dohnalo již tu ztrátu?

Záleží, vůči čemu to poměřujete. Kdyby se dělaly reformy za Mečiara, ale i nyní za Fica, tak by určitě Slovensko bylo dál. Na druhé straně, když se dělil společný stát, Slovensko dosahovalo 62 procent úrovně HDP na osobu v porovnání s úrovní českou. Dnes už je ten rozdíl pryč. A musím zdůraznit, že to bylo hlavně díky reformám dvou Dzurindových vlád, především té druhé. Slovensko udělalo největší konvergenční skok v letech 2003 až 2008.

Pojďme k období, kdy jste ve slovenské vládě poprvé zasedal jako ministr financí a byl hlavní tváří ekonomických reforem. Co považujete za nejdůležitější kroky, které se vám tehdy podařilo dotáhnout do konce? Slovensko té doby je spojováno především se zavedením rovné daně, ale těch reforem tam bylo víc.

Za nejdůležitější považuji, že to byl komplexní balík reforem. Podařilo se nám během velmi krátké doby změnit systém, zavést minimální nutné množství reforem, které měly nejen náklady, ale relativně rychle i pozitivní efekty.

Určitě bych zmínil reformu veřejných financí, kde se nám podařilo razantně snížit deficit. Začínali jsme se schodkem na úrovni 12 procent HDP v roce 2002 a končili s dvouprocentním schodkem v roce 2007. Nastavili jsme přísná rozpočtová pravidla, snížili roli státu v ekonomice (podíl vládních výdajů na HDP klesl z 52 % v roce 2000 na 35 % v roce 2007), zavedli jsme daňovou reformu, fiskální decentralizaci, důchodovou reformu - zavedení silného druhého pilíře -, reformu trhu práce, zpřísnění pobírání sociálních dávek a reformu zdravotního systému. Tím jsme docílili makroekonomické stabilizace a zatraktivnění země pro zahraniční investory.

Řekl bych, že reformy, které jste tehdy prováděli, byly poměrně tvrdé v tom smyslu, že jste lidem neslibovali pečené holuby do úst. Ty reformy kladly velký důraz na osobní odpovědnost, což je "zboží", které se voličům těžko prodává. Jak si vysvětlujete, že je lidé přijali?

Ty reformy nebyly zas tak tvrdé, jak se traduje. Reálné mzdy poklesly jen v roce 2001 nebo 2002. Ale rozumím, co chcete říct. V politice je daleko důležitější vnímání toho, co voličům nabízíte. Druhá Dzurindova vláda reformy spouštěla v době, kdy měla velmi nízkou důvěru voličů, to hovořím o roce 2004. Tehdy jsme vstupovali do Evropské unie a Ficova opozice strašila lidi, že do EU vstoupíme s holými zadky, že budeme mít evropské ceny, ale slovenské platy. Zajímavé bylo, že první volby do Evropského parlamentu vyhrála SDKÚ, tedy strana premiéra Dzurindy.

Tím chci jen říci, že politici se někdy bojí dělat radikální reformy, protože si myslí, že je to politická sebevražda. Ale nemusí to tak být. Důkazem je to, že Dzurindova SDKÚ dosáhla nejlepšího volebního výsledku v roce 2006, čili vlastně uprostřed rozdělaných reforem. Stejně tak v pobaltských zemích byli politici, kteří dělali radikální reformy, opakovaně zvoleni. Čili není pravda, že je třeba se reforem bát.

Jak má tedy politik uspět u svých voličů, když jim nabízí ne zrovna bezbolestné ekonomické reformy?

Existují tři předpoklady k tomu, aby je lidé přijali: leadership, komunikace a vlastnictví reforem. Leadership, tedy schopnost vést, tam je to jasné. Politik musí být schopen lidi přesvědčit o nutnosti těch reforem. Komunikace spočívá v tom, že jim to musí umět srozumitelně podat, což je velmi důležité, protože bez toho není šance na úspěch. No a vlastnictví reforem, to spočívá v tom, že je vláda dělá proto, že je chce sama dělat, má to ve svých rukou a není to jen proto, že je do nich tlačena někým zvenčí, jako například Mezinárodním měnovým fondem, Evropskou unií anebo finančními trhy. Typickým příkladem, kde vlastnictví reforem chybělo a chybí, je Řecko.

Do jaké míry si myslíte, že Robert Fico stále těží z reforem, které prováděly vaše vlády?

Řekl bych, že z nich těžil a těží dosud, a to velmi. On sice žádné další reformy nedělal, ale paradoxně ani žádné naše reformy dlouho nerušil. Ostatně proč by to dělal, když byly pro ekonomiku prospěšné a jemu se to zrovna hodilo.

Pojďme se nyní přesunout k vašemu angažmá na Ukrajině. Jak se to stane, že člověk ze Slovenska, byť s reformními zkušenostmi, mluví do reforem v sousední zemi?

Krátce po Majdanu, tedy začátkem března 2014, se konala v Kyjevě konference, která se věnovala tomu, jak urychlit reformy na Ukrajině. A tam mě pozvali jako jednoho z řečníků. Od té doby jsem tam jezdil na další konference, které pořádaly také mezinárodní organizace, a dělil jsem se o zkušenosti ze slovenských reforem. Potom když v prosinci 2014 vznikla Jaceňukova vláda, oslovili mě nezávisle na sobě tehdejší ministryně financí Natalia Jarešková a ministr hospodářství Aivaras Abromavičius, zda bych jim chtěl dělat poradce. A s tím jsem souhlasil.

A nabídka na post ministra financí v ukrajinské vládě přišla odkud?

Nejprve od Natalie Jareškové, se kterou se počítalo, že bude tvořit novou vládu, a poté od Volodymyra Hrojsmana, který vládu nakonec sestavoval a sestavil. Já jsem tu nabídku nakonec nepřijal, protože bych musel akceptovat ukrajinské občanství, čímž bych automaticky přišel o to slovenské. A to jsem nechtěl. Ukrajinská strana současně připravovala zákonnou výjimku, podle které bych mohl být po dobu jednoho roku ministrem bez ukrajinského občanství. Nakonec se ale ukázalo, že je to pro Ukrajince nepřijatelné. Nicméně nabídku být šéfem poradců premiéra Hrojsmana jsem přijal. Tam změna občanství není požadována.

Kdybyste měl vysvětlit, jak na tom současná ukrajinská ekonomika je, ke které zemi byste ji přirovnal?

Nejvíce se podle mě podobá Gruzii v roce 2008, která byla tehdy také vojensky napadena Ruskem. V některých ohledech ale Ukrajina připomíná i Slovensko v devadesátých letech za vlády Vladimíra Mečiara. Ukrajina je stále závislá na vojenském průmyslu, nechodí tam zahraniční investice, je tam korupce a obrovský vliv oligarchů a podobně.

Jste přesvědčen, že ty zkušenosti ze slovenských reforem jsou přenositelné do podmínek, jaké má nyní Ukrajina?

Myslím, že ano. Ukrajina je na tom samozřejmě daleko hůře, ale to není důvod, aby se ty reformy neprováděly. Ba naopak, měly by se provádět ještě razantněji a rychleji než tenkrát na Slovensku. Samozřejmě i zde platí, že pro úspěch reforem potřebujete mít splněny ty tři podmínky, o kterých jsem hovořil.

V jednom rozhovoru jste řekl, že nejúspěšněji proběhla transformace centrálně plánovaných ekonomik na Slovensku, v Polsku a Pobaltí. Samozřejmě mě zajímá, jak v tomto ohledu vidíte příběh Česka.

Česká republika je relativně úspěšná co do zvládnutí transformace. Tu úspěšnost můžeme měřit tím, jak rychle dokázala daná země zmenšovat rozdíl v ekonomické úrovni, tedy HDP na osobu, proti rozvinutým zemím. A v tomto ohledu skutečně platí, že to nejlépe zvládly Slovensko, Polsko a pobaltské země. Samozřejmě je třeba si také uvědomit, že z čím vyšší úrovně startujete, tím hůře se k rozvinutým zemím konverguje.

Foto: archiv

Čtěte dále

další zprávy