Profízlovaná země, domov můj i tvůj

Prestiž české policie klesá úměrně tomu, jak se zvyšuje počet policistů, a tomu, jak jí přibývají pravomoci. Aniž by se proti tomu lidé organizovaně ozvali, dobrala se dnešní policie k možnosti člověka beztrestně a bezdůvodně špiclovat, prudit, šikanovat a buzerovat. Může víc, než si mohli dovolit komunističtí estébáci.

Na konci minulého týdne se hodně mluvilo o tom, jak běžná policejní kontrola skončila nasazováním pout dívce, která se provinila zásadním "zločinem", zeptala se totiž, proč by policistům měla dávat svoje doklady. Jistě, policisté mohli normálně odpovědět, ale když můžou, proč by si na mladé holce nevyzkoušeli, jací jsou chlapáci.

Vina za takovouto prasárnu padá v první řadě na vedení silových složek, ale podstatnější je systémový problém. Policisté dostávají pravomoci, s nimiž mentálně ani eticky nedokážou nakládat. A značná část společnosti, ta, které stačí maličko, aby se změnila ve fašizující lůzu, excesům přitakává. Spoutaná dívka z příběhu o dopravní kontrole nebyla žádný zločinec - ale mohla by být. Taková je logika lidí, které přitahuje tvrdá ruka. Nedochází jim dokonce ani to, že s pouty na rukou můžou jen tak jednoho dne skončit oni sami.

Ta část lidí, která vnímá, že profízlovanost Česka je varovná, má jedinou možnost. Bránit se. Jakmile k vám přijde policista, začněte si ho natáčet. Ať vědí, že když mohou oni vás apriorně považovat za podezřelé, můžete vy je a priori považovat za procovské frustráty, proti kterým je nácek Daliborek učiněný Erasmus Rotterdamský (a prosím slušné policisty, aby mi prominuli to množné číslo, výjimky samozřejmě jsou!).

Aby nedošlo k omylu, nevyzývám tady k nějakým primitivním naschválům. Jen se snažím říct, že problém s profízlovaností tohoto státu je jen jedním symptomem kolapsu důvěry mezi občanem a státem. A že stát se nezmění. Jediné, co lze nyní i do budoucna dělat, je se od státu v co nejširší míře emancipovat. Znát svoje práva a trvat na nich. Nakládat s nimi stejně extenzivně, jako to dělá stát s těmi, která si sám dává. Když už státu musíme něco odvádět a dávat, ať ho to aspoň co nejvíc bolí. A třeba si nakonec stát uvědomí, že válčit s vlastními občany je boj, který musejí prohrát.

Autorem je šéfredaktor časopisu Faktor S Ondřej Fér.

Čtěte dále

další zprávy