Ozvěny obušků z Katalánska

Víkend se ve Španělsku hrubě nevyvedl. Madridská vláda nechala Katalánce, kteří hlasovali o své potenciální nezávislosti, zmlátit těžkooděnci. Stala se těžká, neodčinitelná chyba.

Není pochopitelně adekvátní tvrdit, že za brutalitu těžkooděnců může Evropská unie. Na vině jsou konkrétní lidé s konkrétní rozhodovací pravomocí. Unie by ale každopádně měla udělat jednu věc. Trvat na potrestání viníků. Aspoň symbolicky říct, že takhle tedy fakt ne.

Distancovat se od něčeho, s čím nesouhlasím, je občas velmi důležité. Doba nás totiž učí nad spoustou věcí pokrčit rameny a nechat to plavat. Jsme nuceni dělat čím dál víc kompromisů. Ne snad hned s mocí, ale sami se sebou. Každý den si musíme klást otázku, jestli nám tenhle ústupek ještě stojí za to. Jsme nějakým pozoruhodně unaveným způsobem čím dál lhostejnější. Docela dobře se nám všem jednoho dne může stát to, co potkalo v první třetině minulého století Francise Scotta Fitzgeralda, podle mnohých (včetně mě) největšího amerického autora. Ve své otřesné autobiografické eseji Prasklina Fitzgerald popsal, jak se morálně zadlužil sám vůči sobě. Až praskl jako talíř. Ta prasklina se dá zalepit, z talíře se pořád dá jíst, ale člověk musí být opatrný.

Obávám se, že jsme se jako společnost až příliš dobře naučili lepit na sobě praskliny. Držíme pohromadě, ale musíme být opatrnější a opatrnější, abychom se nerozsypali na prvočinitele. Začíná to malými levárnami, které člověk dělá, třeba aby vyhověl nárokům v práci. Končí to tím, že při pohledu na katalánskou pohromu prostě řekneme, že to stejně žádné referendum nebylo, protože tam nebyli mezinárodní pozorovatelé. Jako by na tom záleželo, jako by pro to to násilí bylo obhajitelné.

Měli bychom se ve vlastním zájmu naučit dívat se na věci na takové, jaké jsou. Nezaměňovat skutečný stav za svá zbožná přání. Nezamotat se do bludiště interpretací. Stát, který na svoje vlastní občany posílá těžkooděnce, se dopouští totalitního násilí. Zneužívá svou moc proti lidem. A neděje se to jen v Katalánsku, děje se to i na našem vlastním prahu. Jen nás zatím netlučou obušky, ale vyhláškami a normami, které sice prošly zákonodárným sborem, ale o jejich zákonnosti mám dost často silné pochybnosti.

Nerad bych se jednoho dne probudil do světa, ve kterém dostanu od policajta obuškem a automaticky si řeknu, že si za to vlastně můžu sám. A právě cestu do tohoto světa si alibistickým a nevšímavým postojem ke katalánskému víkendu otvíráme.

Autorem textu je šéfredaktor časopisu FAKTOR S @Ondřej Fér. 

Čtěte dále

další zprávy