(Ne)slavné české krachy

Podnikání nekončí vždy jen skvělým zbohatnutím. Prvotní nadšení často vystřídá tvrdý pád na zem. Krach.

HARVARDSKÉ FONDY

Firemním symbolem transformace je IPB, když si ale má člověk vybavit tváře devadesátých let, vzpomene si hlavně na Viktora Koženého a Borise Vostrého. Dva podnikatele, kteří stáli za vytunelováním Harvardských investičních fondů. Kožený, který v roce 1979 emigroval z Československa a vystudoval ekonomii na prestižní Harvardově univerzitě v USA, se do vlasti vrátil dva roky po revoluci. Umně využil začínající privatizace. I díky masivní reklamě, která slibovala do roka desetinásobek vložených peněz, získaly fondy milion kuponových knížek. Jenže místo desetinásobku podílníci o finance přišli.
Kožený se spolupracovníkem Vostrým totiž převedli akcie harvardských společností na kyperské firmy. Akcionáře to ve výsledku stálo 13 miliard korun, kterých se dodnes marně domáhají. Kožený následně uprchl na Bahamy, kde se skrývá před rozhodnutím soudu. V Česku je odsouzen k deseti letům vězení, jeho parťáka Vostrého, skrývajícího se v Belize, čeká o rok méně. Kožený je kromě toho stíhán i americkými úřady, a to pro korupci v Ázerbájdžánu, kam ho v roce 1997 jako průkopníka privatizačních procesů doporučil Jiří Weigl, tehdejší šéf poradců českého premiéra Václava Klause.

KOŽENÝ DLUŽÍ DESET MILIARD

Viktor Kožený se před více než deseti lety ocitl v bahamském vězení za úplatkářství v Ázerbájdžánu. Poté, co z něj v roce 2007 vyšel, změnil svou adresu, formálně zchudl, ale stále hraje roli ve sporech o více než 10 miliard korun. Faktoru S to řekl Petr Kaňovský, muž, který chce piráta z Prahy dostat.
Záporný hrdina kuponové privatizace o sobě již spoustu let tvrdí, že nemá žádný majetek. To může být pravda, neboť majetek patří formálně jeho matce Jitce Chvátíkové. Ona stojí za společností Landlocked, která se s americkými úřady pře o více než 400 milionů korun za prodej vily v Aspenu. "Spor o vilu stále probíhá," řekl Kaňovský.
Viktoru Koženému to ale nejspíš nevadí, protože prý už byznys neřeší a věnuje se duchovním činnostem. S médii přitom prakticky nekomunikuje. Někdejší pan "desetinásobek" tak zřejmě svůj česko-americký sen dožije v klidu.

LIBERTA

Byla to firma, v jejíchž kočárcích jezdily miliony dětí v Československu. Dnes už její název připomíná spíše jeden z neblaze proslulých tunelů. Společnost měla za komunistického režimu monopol, a proto se s porevolučním nástupem konkurence vyrovnávala těžce. Lidé dávali přednost neokoukaným a často atraktivnějším zahraničním výrobkům.
Definitivně na lopatky ale podnik Liberta položilo až angažmá Iva Svobody a Barbory Snopkové. Ti z podniku vyvedli nejen 5,5 milionu korun, ale také všechna aktiva, a nechali jen nevýdělečné části firmy, která tak v roce 1997 zkrachovala. Navzdory podnikatelskému neúspěchu jmenoval Svobodu tehdejší premiér Miloš Zeman ministrem financí.
Svoboda si vzal Snopkovou do týmu jako poradkyni. Jejich angažmá však skončilo neslavně. Odejít museli poté, co je policie obvinila, že Libertu vytunelovali.
Svoboda je první polistopadový ministr, jenž skončil za mřížemi. Byl odČachry souzen na pět let a stejný trest dostala i Snopková. Stali se tak jedinými odsouzenými v masivně propagované protikorupční akci Čisté ruce, vyhlášené Zemanovou vládou. Oba vyšli z vězení na podmínku o tři roky později.

POLDI KLADNO

V roce 1889 založil podnikatel Karl Wittgenstein v Kladně ocelárnu. Pojmenoval ji po své manželce Poldi. Společnost rychle nabírala na síle, dařilo se jí, za první republiky vyvážela téměř do 40 zemí světa. Stala se hlavním zaměstnavatelem na Kladensku a roli si udržela i po komunistickém převratu a zestátnění. Na sklonku socialistické éry v ní pracovalo zhruba 20 tisíc lidí.
Vladimír Stehlík chátrající areál neudržoval, místo toho stavěl další průmyslové zóny. Někdejší zaměstnanci však Stehlíka nezavrhli, přestože postupně přišli o práci a ocelárna zkrachovala. Nahradilo ji několik dalších strojírenských podniků, které se k původní značce odkazují. Zchátralý areál však i nadále zůstává z větší části bez využití. Navíc ho začali rozebírat zloději kovů.

OP PROSTĚJOV

České firmy výrazně poznamenala také finanční krize na konci první dekády 21. století. Jednou z obětí se stala společnost OP Prostějov. Ta vznikla v roce 1964 a postupem času se vypracovala v největší textilku na domácím trhu. Do světa vyvážela prvotřídní zboží, proslavila se hlavně obleky na míru, které snesly srovnání se zahraniční konkurencí.
Oděvní podnik přežil i privatizační éru a dále byl hlavním zaměstnavatelem na Prostějovsku. Na jeho pád měly vliv dva hlavní faktory. Nástup levné konfekce z Asie by snad ještě ustál, řádění svých manažerů už ale nikoli. Série pochybení vedla v roce 2010 ke krachu, při němž přišlo o práci 1500 lidí. Po firmě zůstaly takřka dvoumiliardové dluhy. O čtyři roky později pak při demolici padla budova textilního gigantu.
Majoritní vlastník František Tuhý čelil obžalobě kvůli podezření ze zpronevěry. Loni ho ale Vrchní soud v Olomouci osvobodil a uvedl, že za jeho působení firmě nevznikla žádná škoda.

CHEMAPOL

Největší krach firmy, pokud to hodnotíme na základě tržeb, postihl skupinu Chemapol. Za tou stál podnikatel a bývalý spolupracovník Státní bezpečnosti Václav Junek. Chemapol patřil v devadesátých letech mezi největší průmyslové skupiny v Česku. Sdružoval firmy podnikající v chemii, farmacii, bankovnictví, strojírenství, ale například také ve zbraních.
Konec Junkova impéria přišel v lednu 1999, kdy Krajský obchodní soud v Praze uvalil na Chemapol konkurs. Rozhodl tak na základě návrhů věřitelských bank Crédit Lyonnais a ČSOB. Dluhy společnosti přesáhly 16,5 miliardy korun. Chemapol se následně rozdělil na několik částí. Tou nejcennější byla firma AliaChem, které patřily chemičky, jež byly stále v dobré kondici. Společnost AliaChem pak v roce 2000 získaly státní Unipetrol a Agrofert nynějšího ministra financí Andreje Babiše.

Foto: ČTK

Čtěte dále

další zprávy