Německo by si mohlo vzít zpátky Sudety

Na Twitteru koluje docela vtipná hláška: "Vyměníme Sasko i s tamními voliči AfD za český jaderný odpad." V tomto případě bych s dovolením byl rád tím jaderným odpadem. Dobré mi přijde taky tohle: Německo by si mohlo vzít zpátky Sudety a já bych si v takovém případě okamžitě koupil dům třeba v Krupce. Jsem totiž přesvědčen, že Německo je nejobdivuhodnější zemí Evropy i světa.

Nechápu lidi, kteří ještě pořád stavějí svou politiku na boji proti zlým sudeťákům a dalším nesmyslným resentimentům, jež mi přijdou zhruba na stejné úrovni jako třeba hejkal a vodník. Pokud se jich člověk bojí, dokud z toho nemá rozum, dá se to pochopit. Když ho to ale drží déle, lze to celkem prokazatelně považovat za známku ducha mdlého.

Německo píše jeden z nejpozoruhodnějších příběhů houževnatosti. Dvakrát v jednom století bylo sraženo na kolena a rozebráno na prvočinitele. Přesto se vždycky dokázalo vzchopit a do pár let se ujmout vůdčí role v celém regionu. Dnešní Německo je nepopiratelně globální velmoc.

Je mimořádně svobodnou zemí s otevřenou veřejnou debatou. Přitom je spořádané, nepanuje v něm anarchie. Byrokracie je držena na krátkém řetězu. Pokud se objeví korupční případy, jsou rychle a tvrdě řešeny. Prezidentský úřad se díky osobnostem, které ho zastávají, těší všeobecnému respektu a vážnosti. Kancléřství je úhelným kamenem exekutivní moci ve státě a není vůbec třeba diskutovat o tom, jestli Angelu Merkelovou třeba neřídí nějací mocní právníci nebo komunikační manažeři. Zemské vlády neslouží jako krytí pro rozkrádání evropských peněz ve velkém. Běžná pravidla živobytí ve veřejném prostoru se dodržují bez toho, aby ulice musely být plné polovzdělaných nešťastníků v trapných uniformách z frcu.

Když už Němec na svou zem není hrdý, alespoň si z ní nemusí dělat permanentní srandu, protože jinak by se za ni musel stydět. Americký prezident John F. Kennedy to vyslovil v jiné souvislosti, ale stejně - i já bych chtěl říci pověstné "Ich bin ein Berliner". Nebo bych alespoň rád byl.

Mám plán, jak toho snadno docílit. Uvažuji o převratu. Krátce poté, co bych se stal diktátorem, bych vyhlásil Německu válku, kterou by naše armáda prohrála, jakmile by se jejím mechanizovaným kolonám do cesty postavila nějaká nepřekonatelná překážka, třeba nedbale zaparkovaná škodovka. Poté bych bezpodmínečně kapituloval a požádal, aby se Česko stalo spolkovou zemí.

Co na to říkáte? Mně to přijde jako celkem jasná vize pro Česko.

Autorem je šéfredaktor časopisu FAKTORU S @Ondřej Fér. 

Čtěte dále

další zprávy